Rok 2011 přinesl kromě novelizace 151/2011 Zákona 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví a nové Vyhlášky 238/2011 Sb. i další novelu, a to převzaté normy ČSN-EN 1069-1,2 pro vodní skluzavky, platnou od července 2011.>

Na rozdíl od předchozích verzí, poslední novela se nevztahuje jen na skluzavky s výškou nad 2 m, ale postihuje již všechny vodní skluzavky bez rozdílu výšky, způsobu klouzání a „přistání“. Podívejme se na jednotlivé změny, které postihly jak část přípravnou – projektovou, konstrukční, tak i část provozní.

1. Definice

Novinku nacházíme již v pojmu „skluzavky“, kde nebereme jen skluz pomocí gravitace, ale připouští se i pohyb uživatele tlakem, např. proudem vody. Norma tak reaguje na nové konstrukce, kde dochází kromě skluzu i ke stoupavému pohybu, případně „katapultu“ proudem vody. Jako nový pojem se objevuje termín „stoupačka“.

Rozšířená je i definice pro „koncovou část skluzavky“. Původní norma ji specifikovala jako „část vlastní skluzavky se sklonem < 5 % konstruovaný pro přípravu uživatele k přistání“. Nová norma termín rozšiřuje o „části nebo plochy umožňující přistání, tj. i oblast dopadu do vody v bazénu, záchytné zařízení, dojezdovou plochu a p. Jako zcela nové pojmy se objevují termíny „přistání“, hladké přistání“, „dojezdová plocha“ a „oblast dopadu“.

2. Klasifikace skluzavek

Zařazení nových typů skluzavek nám přineslo i typové rozšíření z původních 7 typů na 10. Nově definované jsou skluzavky typu 1.1 a 1.2, které pokrývají dětské skluzavky s přímou dráhou s výškou do 1 m, resp. s výškou 1 – 3 m od hladiny, které předchozí norma vůbec neřešila, nebo jen omezeně.

Do skluzavek typu 2 jsou zařazené také dětské skluzavky s výškou < 3 m a sklonem < 70 %, rozdělené do podtypů 2.1 se zvlněnou dráhou a 2.2 se šroubovitou dráhou.

Skluzavky typu 3 zůstaly neměnné. Jedná se o „běžné tobogány“. Norma připouští akorát vyšší max.rychlost na skluzavce - ze 7 m/s na 8 m/s.

Neměnné jsou i skluzavky typu 4 lišící se od typu 3 jen vyšším sklonem dráhy a tím i vyššími povolenými rychlostmi.

Neměnné jsou i skluzavky typu 5

Neměnné jsou i skluzavky typu 6. Norma připouští akorát u podtypu 6.1 vyšší max.rychlost na skluzavce - ze 7 m/s na 8 m/s.

U skluzavky typu 7 je povolený vyšší max. sklon dráhy – z původních 25 % na nynějších 35 % a zvýšena max. povolená rychlost ze 7 m/s na 8 m/s.

Typ 8 se objevuje v normě jako zcela nový. Definuje jednodráhovou skluzavku s podélným klesáním i stoupáním, kdy uživatel klouže dolů i nahoru, v některých případech i za pomoci proudu vody nebo zvláštního zařízení.

Nový typ 9 je definován jako široká přímá jednodráhová skluzavka, umožňující volné příčné kmitání na dráze při sjíždění

Nový typ 10 představuje kombinovanou jednodráhovou skluzavku, kdy uživatel přejde ze skluzavky do mísovité nádrže, klesá v ní po spirálové dráze a nakonec buď volným pádem projde do oblasti dopadu vody nebo nastoupí na další skluzavku

Tab. 1 – Typy a vlastnosti jednotlivých skluzavek

3. Materiály a konstrukce

Otázka materiálů je věc převážně dodavatelů a z hlediska provozu nemá zásadní vliv. Důležité je ale vědět, že norma nově ukládá výrobci v souladu se Směrnicí EU 67/548/EHS informovat o obsahu látek specifikovanými R-větami. Dodavatel je povinen při předávání skluzavky do užívání v rámci předávaných dokumentů vydat i osvědčení o bezpečnosti použitých materiálů.

4. Požadavky na projektovou dokumentaci

Nová norma rozšiřuje i požadavky na zpracovanou projektovou dokumentaci.

Požaduje, aby projektant určil:

• způsob ochrany konstrukce a četnost kontrol (degradace, koroze, hniloba)
• specifikoval možné rizika – specifikoval uživatele, pro které je skluzavka určena – skupiny, jejich charakteristiky a omezení)
• specifikoval kritéria rizik: vzdálenosti, střety uživatelů, přístup na skluzavku, nebezpečí na kluzné dráze, nebezpečí při přistání, riskantní chování uživatelů, zabezpečovací systém, vliv okolí na skluzavku a skluzavky na okolní prostředí
• statické a dynamické posouzení, stabilita
• specifikace technologie a elektrického zapojení
• volné prostory kolem skluzavky
• veškerá omezení týkající se provozu a uživatelů

5. Bezpečnostní požadavky na skluzavky

Z hlediska bezpečnosti a technického řešení norma předepisuje tvarová řešení koryt, volné prostory kolem dráhy, řešení nástupu na skluzavku i konstrukce dojezdů, doplňkových atrakcí, otvorů v konstrukcích, hran a rohů.

Novým ustanovením je předepsáno, že je-li instalováno na dráze jakékoliv „překvapení“ v podobě vodní, světelné nebo zvukové atrakce, musí být uživatel na tuto okolnost předem připraven. Nové konstrukce skluzavek přinesly i novou formulaci, připouštějící, že se uživatel může ocitnout ve vzduchu – nesmí si ale při přistání způsobit úraz. Konstrukce dráhy by měla vyloučit převrácení uživatele, otočení dokola, úder do skluzavky, rozkolísání do stran, případně vyhození z koryta skluzavky. Před zprovozněním se prověřuje praktickou zkouškou.

Oproti předchozí normě se „přistání“ netýká jen dopadu do vodní hladiny, ale i „záchytného zařízení“, které musí uživatele zbrzdit tak, aby nenarazil na konec zařízení. Jedná se o dojezdové části skluzavek s brzdným rovným úsekem. Nově je jako přistání charakterizovaná i „dojezdová plocha“, charakterizující buben na konci skluzavky, kde je uživatel při brždění bočně odsunut stranou mimo dráhu dalších dojíždějících uživatelů. V případě použití zařízení pro zlepšení jízdy (např. pneumatik, podložek apod.), můžeme uvažovat o „hladkém přistání“, kde posuzujeme oblast z hlediska bezpečnostních rizik tak, aby nedocházelo k nárazu do pevných konstrukcí. A dále zůstává klasický „dopad do vody“, kde je požadavek na max. rychlost uživatele 10 m/s. Dopad do vody se řeší i u skluzavek typu 10.

6. Značení skluzavek

Dramatická změna je v nové normě v oblasti značení a piktogramů u skluzavek. Kromě označení obtížnosti skluzavek (snadná – modrá, střední – červená a náročná – černá) se vše značí úplně jinak. Nové jsou informační značky o výšce pádu do vody, hloubce vody a černé díře na trase skluzavky, máme nově zkreslenou značku pro minimální/maximální věk dítěte nebo výšku uživatele skluzavky, dále pak značky jednoznačně stanovující styl jízdy, značky doporučující polohu a styl jízdy a značky zakazující polohu a styl jízdy.

Na informační tabuli zůstávají všechny ostatní informace, jako u předchozí verze normy, t.j značení typu skluzavky, rok uvedení do provozu, dodavatel nebo výrobce vč, loga a typové označení, např:

ČSN-EN 1069 – 3 – 7,6 - 62

které udává normu 1069, podle které je skluzavka zhotovena, typ skluzavky (může být 1 – 10, zde 3), výšku skluzavky (7,6 m) a délku kluzné dráhy (62 m).

Dále se uvádí provozní řád skluzavky. V případě, že se předpokládá cizojazyčná klientela, doporučujeme i v této jazykové verzi, což může předejít provozním komplikacím a dohadům mezi návštěvníkem a dozorujícím personálem.

7. Provozní zkoušky

Provozní zkoušky jsou s výjimkou zkoušky při uvádění do provozu věcí, která se již významně týká každého provozovatele skluzavky. Zde norma jasně specifikuje a stanovuje jednotlivé povinnosti a druhy provozních zkoušek:

a) každodenní vizuální kontrola
provádí osoba provozovatele každý den před zahájením provozu – kontrola čistoty a neporušenosti kluzného povrchu. Provedení a výsledky zaznamená do provozního deníku

b) pravidelná kontrola provozovatele
rozšířená kontrola v periodicitě 1 – 3 měsíce nebo podle pokynu výrobce skluzavky. Zahrnuje:

• vizuální kontrolu kluzné části skluzavky
• kontrolu spojů (lomy a praskliny)
• korozi konstrukce
• kontrolu stability během provozu
• kontrolu z hlediska opotřebení

Provedení a výsledky se s datem kontroly zaznamenají do provozního deníku.

c) nezávislá pravidelná kontrola
předepsána každoročně pro skluzavky typu 3 – 10 včetně jejich příslušenství. Norma předepisuje její provedení expertem nezávislé třetí strany s nezbytnými technickými a provozními znalostmi a zkušenostmi v oblasti vodních skluzavek. U sezónních provozů se provádí vždy před zahájením každé sezóny. V rámci těchto každoročních kontrol se musí provést:

• kontrola záznamů v provozním deníku
• vizuální kontrola konstrukcí (nedestruktivní)
• kompletnost vodní skluzavky
• kontrola všech součástí skluzavky, koroze, praskliny
• kontrola ochrany povrchu
• kontrola funkce, včetně průtoku, ovládání, bezpečnostních prvků
• prověřit nutnost praktické zkoušky

O provedené zkoušce se vydává protokol podepsaný expertem nezávislé třetí strany.

Min. 1 x za tři roky se provádí prověření základních provozních podmínek, které byly odzkoušeny v době uvedení do provozu. Tato zkouška je tedy rozsahem dosti obdobná jako provozní zkouška při uvádění skluzavky do provozu. I o této zkoušce se vydává protokol podepsaný expertem nezávislé třetí strany včetně uvedení zkušebních jezdců provádějící praktickou část zkoušky sjížděním.

8. Provozní dokumentace

Ke každé skluzavce musí provozovatel evidovat příslušné materiály, které zaznamenávají její původ a materiálové provedení (dodavatelská dokumentace):

• stavebně – technologický projekt skluzavky, vč. výpočtů a statiky, elektrických rozvodů, základů apod.
• prohlášení o shodě, materiálová specifikace včetně R-vět
• návod na obsluhu vč. podrobného programu údržby
• provozní řád skluzavky
• elektrorevize
• dokument posouzení rizik provozu skluzavky
• výchozí revize skluzavky
• dodavatel dokumentaci předává včetně kontaktů na servis výrobce

Provozovatel vede ke skluzavce provozní deník, kam zapisuje veškeré každodenní a pravidelné kontroly skluzavky a případné opravy a servisy.

V rámci každoročních revizí expertem třetí nezávislé strany ukládá výsledné protokoly o provedených revizích, včetně průběžně prováděných elektrorevizí v předepsané periodicitě.

9. Posuzování provozních rizik u skluzavek

Posuzování rizik musí identifikovat významná rizika vyplývající z činností kolem skluzavky a zpracování opatření, která tato rizika eliminují nebo alespoň snižují. Základem pro zpracování by měla být již projektová prováděcí nebo dodavatelská dokumentace, upřesnění a doplnění materiálu se provede v rámci provozních zkoušek při uvádění skluzavky do provozu. Protože předchozí verze normy tento dokument nepožadovala, je možné, že bude nutné jej doplnit u většiny stávajících skluzavek.

Rozhodnutí, u které činnosti nebo procesu se rizika posoudí, sestává z následujících základních kroků:

1. určení ohrožených osob
2. určení nebezpečí
3. hodnocení rizik spolu s regulačními opatřeními
4. přijetí dalších opatření podle zákonných požadavků
5. monitorování a přezkoumání rizik

Norma ČSN – EN 1069 sice zpracování posouzení rizik požaduje, dobrý návod na zpracování ale nedává. Uvedené tabulky a návody jsou zcela obecné pro běžné pracoviště a nevztahuje se vůbec ani na provoz koupaliště, natož pak na povoz skluzavek.

10. Závěr

Tak, jak již bylo debatováno při normě pro plavčíky, i zde se můžeme dohadovat o závaznosti tohoto předpisu. A zde platí to samé: nedodržení ustanovení normy nezakládá právní důsledek na provozovatele do chvíle, než se něco stane. Jakmile by nastala jakákoliv mimořádná událost, vyšetřující orgány (v trestním řízení nebo jen i inspektorát bezpečnosti) by zjišťovaly, jak provozovatel plní všechny bezpečnostní aspekty na základě právě této normy. Těžko můžeme na 100 % zabránit úrazu na skluzavce způsobeného nekázní některého z návštěvníků nebo i nešťastnou náhodou. Lépe je proto mít vše v pořádku ve všem, co můžeme dopředu ovlivnit. A tím je i splnění ustanovení této nové normy.